Díky nepříznivému pohledu na každého, kdo nebyl stoprocentním japoncem, bylo jeho jméno vyloučeno z japonských stránek historie okinawského karate. Přesto však místo Itomana Bunkichiho v historii nemůže být popřeno. Bunkichi dosáhl vysoké úrovně jak ve fyzické kondici, tak i v technice, a zcela jednoznačně neměl sobě rovného v akrobatických manévrech.

Jednoho letního dne se kolem řeky procházel obrovský okinawský muž s dívkou. Stejnou cestou, avšak opačným směrem, se ubíral samuraj, který byl v onom rozjitřeném stavu mysli, kdy hledal jakýkoliv terč pro bojový střet. Byl naplněn vztekem a záští vůči místním lidem a všemu, co mělo příchuť evropského světa. Proto když spatřil muže, napůl „bílého", ucítil příležitost uspokojit svoji potřebu agrese.

Když se však pokusil na muže zaútočit, jakoby propadl prázdným vzduchem, nebot okinawský muž stačil právě včas uhnout tělem. Zůstal pak stát a dál hovořil s dívkou, jakoby se nic nestalo. Zcela vyveden z míry se samuraj zvedl a znovu se pokusil muže srazit k zemi. Ten opět jen ukročil stranou. Samuraj věděl, že ztratil tvář. A co víc - bylo to vinou podle něj podřadného místního muže z Okinawy. Tasil katanu a vykřikl." Hej, ainoko! Zkoušíš ze mě udělat hlupáka? Bojuj jako muž, místo abys jen uhýbal stranou!"

Bunkichi se rozběhl k okraji blízkého mostu a přeskočil jej. Samuraj doběhl na most také a nakoukl přes okraj, aby viděl, kam muž zmizel. Vtom byl náhle postrčen zezadu a přes okraj mostu spadl do vody. Když totiž Bunkichi přeskočil okraj mostu, zachytil se zespodu za most, přeručkoval se po jeho spodní části na druhou stranu a vymrštil se zpět na most. Byl to výkon hodný opice, pro Itomana to však byla jen oblíbená hra.

Jak roky plynuly, a tyto příběhy se opakovaly, Bunkichimu byla brzy přiznávána schopnost skákání přes most a návratu na druhou stranu i bez použití rukou, jednoduše jej měl podletět jako pták.

Mladík Kame byl jedním z obyčejných mužů z lidu. Díky svému původu se nikdy nemohl stát samurajem a věděl také, že nikdy nebude učitelem ve svém vlastním dojo. Tajně záviděl mistrům bojových umění na Okinawě, kteří dosáhli svého postavení kvůli svému původu nebo právu prvorozeného. Byl proto nadšen, když se zvěsti o činech Itomana Bunkichiho, donesly až k jeho uším. Zaslechl, že Bunkichi byl obyčejným mužem a přesto byl díky svým schopnostem považován za učitele a uznávám i vyšší vrstvou společnosti.

Kameho posedla myšlenka, že když Itomana porazí, získá si věhlas, a hlavně zlepší své postavení. Šel proto za Itomanem a vyzval ho na zápas. Nebyl však schopen projít zkouškou u mostu, kterou si Bunkichi položil jako základní požadavek. Zatvrzele však zůstával poblíž, studoval potají zvyky Itomana a všude jej následoval jako stín.

Po mnoha dnech marného úsilí upadl Kame do sklíčenosti a chystal se svou honbu za slávou ukončit. Zrovna procházel vesnicí, když vtom mu Bunkichi zkřížil cestu. Kame neváhal a okamžitě na něj zaútočil. Bunkichi se otočil, postrčil ho stranou a tím ho poslal dlouhým letem do blízkých křovisek. Kame se vzpamatoval a zaútočil znovu. Bunkichi jednoduše provedl otočku, vyhnul se úderu a pokračoval dál v chůzi.

To už rozzuřený Kame neunesl. Málem s pěnou u pusy, jako vzteklý pes, učinil bezhlavý výpad na Bunkichiho, který teď stál blízko domu. Přesně v okamžiku Kameho útoku se Bunkichi zachytil okapu střechy, pod kterou stál, vyhoupl se nahoru a přeskočil na druhou stranu domu. Klidně pokračoval za svým cílem sousední ulicí. Kame narazil hlavou do stěny a klesl k zemi v bezvědomí. Naštěstí měl opravdu tvrdou hlavu a jediné vážnější zranění utrpěla jeho ješitnost.

Následující příběh, týkající se Itomana Bunkichiho, vypovídá o je ho vůli pomáhat ostatním v nouzi.

Bunkichi navštívil Naha během nejrušnějšího obchodního období, kdy v přístavu kotvilo mnoho lodí a město bylo plné námořníků i obchodníků. V jedné z vedlejších uliček spatřil, jak portugalský námořník, velký obr s náušnicemi, týrá starého muže. Okolo se již shromáždil dav, který vyčkával na jakékoliv povyražení. Když se Bunkichi zeptal kolemstojících, proč takový rozruch, dozvěděl se, že obr je vzteklý, neboť mu onen starý muž nechce dát na dluh žádné pití ani děvčata. Před několika měsíci zde totiž už velký dluh udělal a dosud jej nezaplatil.

„Řekněte mu někdo, že zde není vítán, a že by od něj bylo moudřejší, kdyby i se svými druhy odešel zpět na palubu své lodi a víc se zde neukazoval," požádal Bunkichi lidi okolo.

Velký námořník jeho slova uslyšel a rozčílil se ještě víc. Povzbuzen svými přáteli se pokusil odstrčit Bunkichiho do davu, ale ten se snadno vyhnul úchopu a stále se díval námořníkovi do očí. Dav se začal podrážděně vlnit, jak cítil hrozící boj.

V tom vystoupil z davu muž, zjednal si ticho a oslovil oba soky: „Jsem lodivod. Proč ty a Pereira nebojujete? Vítěz bere vše. Pokud Pereira prohraje, zaplatí své účty a způsobené škody. Pokud prohraeš ty, Pereira nic nedluží a vše je vyrovnáno." Oba muži s návrhem souhlasili. Dav okolo začal okamžitě uzavírat sázky, a bylo zřejmé, na koho místní lidé sází. Nikdo nedával Bunkichimu šanci.

Oba soupeři začali kolem sebe obezřetně obcházet. Pereira vyslal vpřed několik předstíraných úderů pravačkou i levou rukou, zkusil kombinovaný úder. Bunkichi vždy uhnul nebo ustoupil stranou.

Pak Pereira ztratil trpělivost a použil v rychlém sledu za sebou záplavu úderů. Někde mezi nimi se prosmekla Bunkichiho noha a ostře kopla Pereiru do pravého zápěstí. Pereira pravačku spustil a udiveně pohlédl na muže z Okinawy. Kop byl dostatečně tvrdý, aby ruku znehybněl až po loket, a Portugalec se teprve v tu chvíli uvědomil, že čelí něčemu, co nikdy dřív neviděl. Rychle se přestal předvádět a změnil se z klauna na vážného bojovníka. Začal navádět Itomana směrem do rohu, aby nemohl již déle uhýbat a unikat jeho úderům. Pomalu se přesunoval, a chystal se na svůj hlavní úder, který ho nikdy nezklamal. Byl to tzv. Holandský polibek, častá bojová technika, rozšířená mezi mnoha evropskými námořníky. Podstatou bylo uchopení protivníka za klopy a úder hlavou na jeho nos.

Kruh kolem stojících diváků se začal stahovat a Pereira se sebevědomě usmál, když si tuto skutečnost uvědomil. „Konečně," pomyslel si Pereira, skočil na Bunkichiho a udeřil ho svou hlavou do nosu.

Dav okolo chvíli nedýchal. Zdálo se, že Bunkichi padá na stranu, ale neozval se žádný zvuk lámajících se kostí. Pak náhle letěl Pereira vzduchem, nebof v okamžiku, kdy Portugalec Itomana uchopil, ten provedl hod yoko sutemi. Načasování bylo naprosto dokonalé. Když Pereira přistál, Bunkichi na něj skočil a zasadil mu ránu loktem do spánku. Portugalec upadl do bezvědomí a námořníci zůstali ohromeně stát.

Kapitán vykročil k vítězi a řekl: „Pokud bych sám nebyl svědkem tohoto zápasu, nemyslel bych si, že je něco takového proveditelné. Nevím, jak jsi to dokázal ani co jsi provedl, ale jsem přesvědčen, že to muselo být kouzla" Ukázal na Pereiru a zeptal se: „Je mrtvý?" Bunkichi zaklekl k poraženému soupeři a provedl kuatsu. Konečně Pereira otevřel oči. Zvedl se a chtěl bojovat dál, ale kapitán zasáhl. „Dost. Byl jsi poražen čarodějem. Pojdme se vrátit na lod." Jeden po druhém pak všichni muži odešli a po nich zůstalo pouze nevěřící ticho.

Novinka o tomto vítězství se rychle rozšířila po městě a všichni se chtěli s bojovníkem - čarodějem setkat. Ten však zmizel. Odešel tak tiše a nenápadně, jak přišel.