Cuki (přímé údery), uči (kyvné údery), geri (kopy), uke (kryty) jsou základními technikami KARATE. Žáci se mohou snadno naučit provádět tyto základní pohyby v době o málo delší než dva měsíce, ale dosažení jejich dokonalého provedení může být pro mnohé z nich nemožné.

Vzhledem k vysoké náročnosti technik karate musí žáci cvičit pravidelně a s nejvyšším možným soustředěním na preciznost každého prováděného pohybu.

Techniky karate nejsou produktem několika nadšenců, kteří se rozhodli před pár lety vymyslet nějaké bojové umění. Ve skutečnosti karate je koncentrátem zkušeností mnoha generací bojovníků, kteří tyto techniky často používali v reálném boji o záchranu svého života. Každý pohyb v karate byl tisícekrát ověřován a dotvářen do výsledné podoby, která představuje optimální variantu k dosažení cíle.

Postoje jsou důležitou součástí základní techniky, což vystihuje rčení: "Dříve, než se můžeš naučit vítězit nad jinými, musíš se naučit sám jistě stát." Pro malou atraktivnost se důsledný nácvik často opomíjí, ale je to velmi nesprávné. Jako u jiných základních technik i zde platí, že na chatrných základech nelze vystavět hrad, nejvýše chatrč, která nemá pevnost ani dlouhého trvání.
Správný postoj umožní udržet rovnováhu jak horních, tak spodních částí těla, což se projeví v harmonické souhře svalů a minimální ztrátě energie. Fyzický postoj musí být spojen s psychickou připraveností. Tento druh připravenosti může být chápán jako mentální postoj, manifestovaný tělem, a často dostačuje, aniž by bylo nutné slovně řešit některé konfliktní situace.
Tím, že zaujímáme správné postavení chodidel, získáváme stabilitu i pohyblivost.

Údery jsou útočné akce prováděné pažemi. Rozlišujeme údery přímé (cuki), v nichž se úderová plocha pohybuje po přímce a údery kyvné (uči), v nichž se úderová plocha pohybuje po části kružnice.
Přímý úder (čokucuki) je charakterickým pohybem pěsti od boku po přímce k cíli, aniž bychom uvažovali o postavení dolních končetin. Termínem čokucuki se většinou míní přímý úder provedený v některém ze základních postojů,  např. v hačidžidači, zatímco v útočném postoji se přímý úder stejnostranný nazývá oicuki a přímý úder různostranný gjakucuki.
Krátký přímý úder (tatecuki) je zpravidla úder na vzdálenost kratší, než je dosah natažené paže. Určujícím kritériem je však vertikální postavení pěsti (hřbet ven).
Několikanásobný úder střídáním paží (rencuki) je charakteristický pravidelným střídáním paží v úderech.
Několikanásobný úder stejnou paží (dancuki) znamená, že např. dvakrát či třikrát udeříme stejnou paží, což vyžaduje velmi dobře zvládnuté fáze relaxace a koncentrace.

V technice seků je úderovou plochou velmi často malíková hrana. Užívá se však rovněž i palcová hrana (haitó).
Při seku vnitřním (šutouči mawašiuči) se ruka pohybuje zevnitř ven, při seku vnějším (šutosoto mawašiuči) zvenčí dovnitř.
Cílem seků mohou být rozličná místa na těle protivníka, např. krk, spánek, bok těla, klíční kosti aj. K síle seku velmi výrazně přispívá důrazný pohyb pánve. Směr vytočení pánve se u obou seků liší. Při seku vnějším rotujeme pánví ve směru pohybu paže, při seku vnitřním na opačnou stranu, než je sek veden. Dále je nutné stahovat druhou ruku k boku velkou rychlostí. Reakce vzniklá tímto pohybem zrychlí sek a zvětší jeho sílu. Ruka musí být správně formována, zápěstí zpevněné, prsty ruky pevně stlačené k sobě. Naproti tomu loket úderové paže musí být většinu dráhy uvolněn, aby nebránil technicky správnému provedení pohybu, tj. po správné dráze a odpovídající rychlostí. Pohybu po správné dráze se lze naučit jen nácvikem s uvolněnou paží. Ruka  při seku rotuje o určitou úhlovou hodnotu, aby dosáhla většího účinku seku.

Kryty jsou obranné akce, jimiž se protivníkova končetina odvede mimo tělo bránícího se cvičence. Ve tvrdém karate byl původní záměr zlomit při krytu  útočící končetinu protivníka, což bylo i protiútokem. Kryty však nemají být v karatedó a v sebeobraně užívány jako jediný prostředek odvrácení protivníkova útoku. Téměř vždy jsou doprovázeny otočením trupu a tím zmenšením čelného průmětu těla (s výjimkou krytů prováděných různostranně, v gjaku) a často bývají doprovázeny i změnou vzdálenosti a změnou postavení (úhlu). V konci každého krytu musí být dokonale kontrahovány břišní svaly (součást kime), které  slouží i jako štít proti úderu, pokud ostatní faktory nejsou dostatečně účinné.
Energii pro kryty získáváme rotací těla v bocích a ramenou, což je i z taktického hlediska výhodné, poskytujeme tím soupeři menší cílovou plochu. Boky a trup se pohybují,podobně jako v úderech, v dokonalé jednotě s pohybem kryjící končetiny. Důležité je však také pohybovat se v jednotě s pohybem protivníka.

Kopy jsou útočné techniky vedené nohama. Jsou velmi účinné a mají větší dosah než útoky pažemi. Poměrně obtížné je zvládnout vratkou polohu těla ve stoji na jedné noze, zatímco druhá noha provádí kop. K tomu je třeba dokonalého smyslu pro rovnováhu a dobré svalové souhry, neboť při spolupůsobení všech sil působících v kopu musí nakonec tížnice (svislá těžnice) procházet opěrnou plochou, tj. plochou chodidla stojné nohy.
Podle směru pohybu dělíme kopy na kopy vpřed (maegeri), kopy stranou (jokogeri), kopy obloukem (mawašigeri) a kopy vzad (uširogeri). Kop vpřed a kop stranou se děljaí dvěma způsoby - keage (kyvem) a kekomi (přímo, trčením).
Kyvné kopy dosahují své účinnosti zejména pohybem bérce, přičemž úderová plocha opisuje dráhu podobnou dráze kyvadla. U kopů trčením je základním pohybem po nápřahu trčení končetiny směrem k cíli, přičemž se úderová plocha pohybuje k cíli po přímce.

Úderové plochy jsou částí těla, které přicházejí do kontaktu s cílem při užití technik. Nejdůležitější z nich jsou:

Nestačí studovat jen údery, je třeba studovat také rozložení zranitelných míst na lidském těle a jejich přesné zasahování, čímž lze dosáhnout několikanásobně vyššího účinku.
Často se setkáváme s termíny džódancuki, čúdancuki,  gedancuki a pod. Popisují cílové pásmo, na které je úder veden - horní, střední a dolní pásmo. Hranicí mezi horním a středním pásmem jsou zhruba klíční kosti, mezi střední a dolním pas.